Školství
Navzdory zásadním tereziánským a josefínským reformám byl stav českého národního školství na přelomu 18. a 19. století poměrně nepříznivý. Vládní činitelé proto po několikaleté práci vytvořili pravidla pro elementární školství platící po další více jak půl století.
Navzdory zásadním tereziánským a josefínským reformám byl stav českého národního školství na přelomu 18. a 19. století poměrně nepříznivý. Vládní činitelé proto po několikaleté práci vytvořili pravidla pro elementární školství platící po další více jak půl století.
Typy tehdejších škol:
- školy triviální nebo farní, pro rolníky a řemeslníky – kromě náboženství se učilo čtení, psaní, počty a základy slohu
- školní hlavní – tří nebo čtyřleté – zde se vyučovalo navíc i základům latiny a němčina
- školy normální nebo vzorné hlavní školy – vzdělávaly budoucí učitele
Postupně začaly vznikat i školy reálné s praktickým zaměřením na průmysl a obchod a školy pro dívky. Na Moravě bylo roku 1845 celkem 1522 triviálních škol, 17 škol hlavních a 1 škola normální.
Styl výuky byl založen na mechanickém drilu, opakování definic a frází, učení se zpaměti. Kreativita, svoboda názoru, nebo diskuse o tématu nebyly podporovány. Prostředí tehdejších elementárních škol bývalo velmi skromné, často do místností zatékalo, chyběly pomůcky, české učebnice a obrázky, neexistovaly knihovny. Velký problém představovala docházka. Při dobré docházce se žáci do přeplněných, často nevětraných učeben nevešli a kázeň se udržovala hlavně rákoskou nebo metlou. V zimním období se obtížně dostávalo do školy kvůli často i na několik týdnů zavátým cestám, v létě rodiče zaměstnávali své děti pomocnými pracemi na polích. Do školy chodila v první čtvrtině 19. století zpravidla jen čtvrtina zapsaných žáků, což brzdilo plynulé, soustavné a návazné vyučování.
Učitelé a jejich asistenti – podučitelé nebyli placeni státem. Sami si vybírali od rodičů školní plat a dávky potravin na všední dny i na volnou neděli. Společenské postavení učitelů bylo tehdy velmi nízké. Oblékali si uniformy státních úředníků, ovšem nárok na penzi měli jen učitelé hlavních a normálních škol. Jejich byty bývaly umístěny ve školních budovách a zařízeny prostým skromným, často starým nábytkem.
Dne 14. května 1869 je vydán školský zákon, který upravuje elementární školství v Rakousku. Zákon vznikl v době, kdy byl ministrem vyučování Leopold Hasner, proto byl také označován jako „Hasnerův zákon“, nebo „květnový zákon“, nebo také velký říšský zákon. Tímto zákonem bylo mimo jiné zavedeno hned několik škol a institucí. Hasnerův zákon:
- zavedl osmileté školy obecné a městské
- zřídil učitelské ústavy pro vzdělání učitelů
- významně rozšířil obsah vzdělání
- zavedl osmiletou školní povinnost
Velký říšský zákon dále řešil otázku školní docházky. Počínaje šestým rokem života vznikla povinnost rodičů posílat děti do školy a trvala do dovršení 14 roku věku dítěte. Žáci mohli školu opustit dříve, jen pokud zvládali učivo a vědomosti předepsané na obecních školách. Děti tělesně a duševně postižené, děti vyučované soukromě a děti navštěvující vyšší školy zákon z povinné školní docházky vyjímal.
V roce 1870 byl vydán Řád školní a vyučovací pro obyčejné školy obecné, kterým se řídily základní pravidla chování ve škole. Řešil povinnosti dětí a učitelů a zavedl zákaz tělesných trestů.
Úkolem nového zákona bylo zesvětštění a zestátnění škol. Můžeme hovořit o tom, že zákon tak ve větší míře uskutečňoval tereziánské snahy ze 70. let 18. století. Dalším významně pozitivním aspektem bylo zavedení povinné školní docházky, zvýšil se tak stupeň obecného vzdělání. Také došlo ke zkvalitnění vzdělání učitelů, dosavadní preparandy byly nahrazeny vzdělávacími učitelskými ústavy, které byly na úrovni středních škol. Byl zaveden pravidelný učitelský plat. Na základě § 42 zákona bylo učitelům obecných a měšťanských škol umožněno vysokoškolské studium.
Takto zavedený školský systém byl v době první republiky upraven a v konečném důsledku zůstal nezměněn až do roku 1945.
V roce 1883 došlo k novelizaci říšského zákona, která se zásadně dotkla školní docházky. Opět byly zavedeny tzv. úlevy. Záleželo na rodičích, zda požádají školu o „jisté úlevy v míře pravidelného do školy chození“. To bylo možné jen u dětí, které již školu navštěvovali šest let. Novelou byl také omezen rozsah vzdělání a zmenšily se požadavky na učitele. Přínosem novely bylo zlepšení a upřesnění úkolů a organizace.
Postavení učitelů v 19. století
Naši předkové v 19. století dobře věděli, a proto to také patřičně zdůrazňovali, že každému učiteli je zapotřebí, aby měl vedle určitých osobních vlastností, především dvě základní věci - řádné vzdělání a slušné zaopatření. Řádné vzdělání proto, aby správně vykonával své povolání a slušné zaopatření pak proto, aby v tomto povolání vytrval.
Počínaje touto podkapitolou se vývoj postavení učitelů ve společnosti zaměřuje především na materiální stránku učitelů a tím je jejich finanční ohodnocení. Platy učitelů byly, jsou a budou vždy aktuální tématikou.
Postavení učitelů, byť byli i řádně vzděláni, nebylo z hlediska finančního ohodnocení jejich práce nijak dobré. Pro mnoho učitelů bylo existenční nutností přivydělávat si různými dalšími činnostmi, mimo obvyklé služby v kostele, např. jako písaři nebo hudebníci. Už na konci 18. století byl sice stanoven maximální výnos učitelské služby, ale mnozí učitelé se ho ani zdaleka nedočkali. Jejich postavení se výrazněji zlepšilo až ve 2. polovině 19. století, kdy byly stanoveny pevné platy podle počtu odučených let, ale i nárok na penzi.
V Učitelském kalendáři pro rok 1881 se k tomuto tématu poučeně konstatovalo, že jakýkoliv zásah do školství, který měl vylepšit postavení a plat učitelů, se setkal téměř vždy i s jakýmsi odporem a nechutí ze strany ostatního obyvatelstva. Tato idea se snažila lidem namluvit, že učitelé by při lepším postavení a platu jen zpychli a že jejich učení a vzdělávání stejně za nic nestojí a navíc je jen obyčejným hraním si s dětmi. A pokud tomu lidé odmítali věřit, tak se přicházelo s tím, že učitel by se neměl ohlížet ani po hodnosti, ani po platu. Měl by být nadšen pouze svým povoláním a tomuto povolání se obětovat. Lidé v 19. století byli toho názoru, že v prestiži povolání bývá sice učitel stavěn nad lékaře, soudce i advokáta, ale aby se právě té jeho ideálnosti neublížilo, není přece možné mu dávat plat vyšší než telegrafistovi nebo kancelářskému topiči.
Bylo logické, že každý učitel se snažil nepříznivé hospodářské poměry své rodiny vylepšit. A protože učitelé byli obvykle vynikajícími hudebníky, snažili se vylepšit rodinný rozpočet tím, co nejlépe uměli - tedy hraním v hospodách, na svatbách a na pohřbech.
Zásadní změny nejen v celém školství, ale i v odměňování učitelů, přinesl až říšský školský zákon z roku 1869. Zákon ve svém paragrafu 55 jasně stanovil, že učitel musí již dostávat pouze peněžní plat a že i nejmenší plat, vyměřený učiteli, musí být takový, aby se učitel mohl plně věnovat svému povolání.
A protože plat učitelů měl být posuzován podle místních poměrů, byly všechny obce rozděleny do 4 velikostních skupin. Obecně přitom platilo, že ve větší obci dostává učitel také vyšší plat. Při přeložení do větší obce, což se považovalo za povýšení, se automaticky zvyšoval učiteli i plat. Toto opatření ale platilo pouze pro učitele obecných škol. V případě měšťanských škol již plat na velikosti obce nezávisel. Profesoři gymnázií, kteří byli absolventy univerzit, byli odměňováni shodně se státními úředníky a jejich platy byly oproti učitelům nižších škol podstatně vyšší. Současně s nařízeními z roku 1869 o učitelských platech bylo učitelům zakázáno vykonávat za peníze kostelnické služby a vybírat peníze za privátní opakovací hodiny.
Mimořádně významným opatřením v platových záležitostech bylo, že všechny učitelské platy se měly pravidelně po každých pěti letech zvyšovat o 10 % a že ředitelé a řídící učitelé dostávali k platu funkční příplatky.
K významným změnám v odměňování učitelů pak došlo v roce 1875. Novela platových předpisů sice obecně platy všem učitelům zvyšovala, souběžně však měnila klasifikaci obcí podle velikosti. Řada obcí (především českých obcí) přitom přecházela do nižší kategorie. Oficiálně prezentované zvýšení platů tak zdaleka neodpovídalo reálné skutečnosti. Zásadním opatřením novely ovšem bylo, že došlo k rovnosti platů mužů a žen v učitelském povolání (dosud dostávaly ženy pouze 80 % platu mužů). To byla skutečnost, o níž se v té době v žádném jiném povolání ještě ani teoreticky neuvažovalo.
Platy učitelů spadaly do kompetence zemského zákonodárství, takže postupně docházelo k odlišnostem v jejich výši v závislosti na ekonomickém potenciálu země. Platy na Moravě proto byly o něco nižší než ve Slezsku a v Čechách.
Od roku 1895 byl v odměňování učitelů zaváděn nový systém, který se provedl nejdříve na Moravě. Učitelé již neměli být odměňováni podle velikosti obce, ale sami byli rozčleněni do tří tříd. A úřady se opět zachovaly pragmaticky - aby nedošlo k výraznějšímu navýšení finančních nároků v rámci země, byly přesně stanoveny počty učitelů zařazených do jednotlivých tříd.
V posledních desetiletích 19. století se učitelé začali intenzivně zajímat o své platové ohodnocení již prostřednictvím svých spolků (např. Zemský ústřední spolek jednot učitelských v Čechách). Zaměřovali se na prosazování oprávněných požadavků, odpovídajících významu i náročnosti jejich práce. Často citovali také Tomáše Garrigua Masaryka, který jasně prohlásil, že vzdělání se vždycky vyplatí hospodářsky, protože „co dá národ učiteli, toť třikrát i desetkrát vyzíská“. To vše se však paradoxně obrátilo proti nim, neboť brzy museli čelit výtkám, že je údajně nic jiného než platy nezajímá. Byla to výtka nespravedlivá, nicméně vycházející ze situace, kdy mnozí lidé porovnávali zabezpečení učitelů s platy ve svých profesích.
Učitelé na konci 19. století totiž patřili, i přes své opodstatněné výhrady a požadavky, k relativně dobře placeným povoláním. Povolání jim dávalo existenční jistotu spojenou s pravidelným zvyšováním platu a nárok na státní penzi. Nemuseli platit pokuty, poplatky za svícení či za opotřebované nářadí, jak bylo běžné v továrnách. I když učitelování nepatřilo k povoláním lukrativním, vyplácené mzdy zabezpečovaly učitelským rodinám nejen solidní životní úroveň, ale umožňovaly jim i realizaci značně náročných, dlouhodobějších plánů, jakými byla například výstavba vlastních rodinných domků.
Úředníci
Častá rotace jednotlivých úředníků bývala pravidlem, a proto s povýšením většinou přicházelo i stěhování. Přesuny z místa na místo se měla uchovat deklarovaná neutralita úřednictva, která by mohla být delším setrváním v jednom úřadě na jednom místě ohrožena. Realitou však bylo přemisťování úředníků ad hoc dle momentální personální situace, která neměla s nestranností nic společného. A tak si každý prošel během své služby hned několik úřadů, zpravidla okresní úrovně, a často od sebe velmi vzdálených. Největší fluktuace zaměstnanců byla patrná na okresních hejtmanstvích.
Přesun úředníků mezi jednotlivými středisky politické správy na Moravě měl však i svá pravidla. Z úřednických personálních statistik vyplývá, že úřednická kariéra měla několik fází. Po nástupu býval úředník přesunován i několikrát mezi jednotlivými hejtmanstvími, aby se zpravidla v hodnosti okresního komisaře nebo místodržitelského tajemníka vrátil zpět na místodržitelství (příp. na ministerstvo). Zde poznával systém správy z druhé strany, ze strany vrcholného orgánu a připravoval se na převzetí některého z okresních hejtmanství. Většinou býval na okres poslán až po povýšení do hodnosti, která k jeho vedení opravňovala. Tento princip býval uplatňován u osob, které se nadřízeným od počátku jevily svou kvalifikací a schopnostmi jako perspektivní. Ostatní neustále rotovali mezi jednotlivými okresy bez valného hodnostního postupu, jiní se ocitli při zemské správě hned od počátku a setrvali zde po celou svou kariéru. Svoji roli sehrávaly vedle odborných předpokladů také neformální důvody, někdy též národnost. Výjimkou nebývalo ani povolání úředníka do Vídně, odchod k jinému resortu státní správy nebo k samosprávě.
Další info
Přehled expozic o školách
