pátek 23. prosince 2016

Nivnice - opis33 - 1688 - 1715

Mohou se plést písmena BP, LR (Lor – Ror), pochopitelně IY.
Jména mění tvary Vrbiščan – Brvišťan, Urbiš – Hurbiš apod.


středa 23. listopadu 2016

Kříž v Březině



Poloha: Kříž stojí opřený o zeď domu č. p. 79 poblíž kapličky v obci Březina u silnice z Moravské Třebové do Letovic. 

Popis: Mohutný klínový kamenný kříž z hrubozrnného pískovce (někdy je chybně udávána žula) otočený na východ. Kříž má značně nerovný povrch, stojí na asymetrické tlapaté noze u paty značně rozšířené na levou stranu. Malá část pravého a vrchní část levého ramene je uražena. V horní části je kříž zakotven objímkou do zdiva pro jeho mělké usazení v zemi. Fotografie viz příloha obr. č. 2. 



Rozměry: 127 x 138 x 26 cm 

Historie: Je skoro jisté, že kříž nestojí na svém původním místě, protože dům, u něhož stojí, není starší než 200 let. Stáří kříže je ale znatelně vyšší. Podle plochy lomu bylo poškození na levém rameni způsobeno již před dlouhou dobou, zato pravé rameno nese stopy nedávného poškození. Do roku 1945 býval kříž natírán bílou barvou, poté se do Březiny přistěhovalo nové obyvatelstvo a zájem o kříž upadl. 
Kříž je znám z české i německé literatury. Byl popsán Czernym a podrobně Sedlákem. Je zapsán i v knize Kamenné kříže Čech a Moravy. 
 Mezi původním německým obyvatelstvem byla rozšířena tradice, že kříž je památkou z třicetileté války. Na památku padlých švédských vojáků byl nazýván „das Schwedenkreuz“ tedy „švédský kříž“. Při zkoumání původu kříže hlavně německými historiky však bylo nalezeno hned několik variant. Kříž byl označován jako švédský náhrobek, smírčí kříž, cyrilometodějský kříž nebo dokonce jako prastarý ukazatel cesty. 
Žádný z názorů na původ kříže však není nijak věrohodně podložený ani zvlášť pravděpodobný. Jako švédský náhrobek je kříž označován pouze díky lidovému podání a nejsou známy žádné další podklady. Cyrilometodějská tradice byla jako u mnoha jiných křížů vytvořena uměle a vznikla pouze díky dobové tendenci. Smírčí původ také není pravděpodobný, protože mohutnost a materiál kříže neodpovídají dílu zločince neznalého kamenické práce. Interpretace jako ukazatel na prastaré stezce směřující do Čech, která měla nedaleko Březiny vést, se také jeví jako nesprávná. Další možností je, že se jedná o starý náhrobní kámen, který byl nalezen a usazen na dnešní místo. Žádná z teorií se však nezakládá na exaktních podkladech. Mohutnost kříže vypovídá o významnosti jeho původu. Jelikož ale nejsou známy žádné další informace, zůstane původ tohoto kříže nejspíše i nadále nedořešenou otázkou. 

úterý 23. srpna 2016

Předválečné rodiny ve Šnekově

Jde o rychlý přehled čísel popisných na základě matriky zemřelých 1894-1917 (SOA Zámrsk, Křenov M7-7559). Ne všechny zmíněné rodiny jsou majitelé, občas se jedná o podruhy, náhodné zemřelé nebo příbuzné z jiné obce (popř. z téže obce, jiného čp.).

neděle 24. dubna 2016

Evangelická farnost v Javorníku - stručná historie

Obrázky vykousnuté z Kašpar, Ludvík Bohumil (ed.): Po stu letech - památník reformované církve Českomoravské obsahující popsání všech sborů evanjelických H.V. v Čechách a na Moravě v jubilejním roce 1881 stávajících (Praha 1881).

pátek 1. dubna 2016

Evangelické rodiny na Suchově

Evangelické rodiny - farnost Javorník

Matriky obsahují indexy, já je jen třídím podle obcí, dále totiž budu potřebovat především Suchov.
Matrika 6127 O 1845-75

Borovnice
Kadlec

Boršice
Břen
Elis

Hrubá Vrbka
Drlík
Frolka
Jemelka
Kovář
Málečík
Ňorek
Nosálek
Nunvář
Pavlík
Paška
Škodák
Srubjan
Štefánek
Tríska
Žák

Javorník
Bančák
Chrenčík
Ciběna
Drábek
Děkan
Eliáš
Frolka / Florka (vulgo Pavlinec)
Frolík
Holčík
Horák
Hudec
Hozák
Havlík
Hruda
Jurena
Javorek
Jemelka
Juřica
Kocián
Kubečka
Kružica
Kománek (v. Stiahel)
Kadubec
Koudelka
Kolářík (v. Minařík)
Köhrer
Lajza
Lipár
Macek
Minařík (v. Kolařík)
Majtan
Matějík
Miškeřík
Morávek (r. Pavlinec)
Mandásek
Nálepa
Orság
Pavlinec (v. Tureček, Petrucha, Stiahel, Florka)
Petrucha (v. Pavlinec)
Péča
Plch
Palas
Rumíšek (v. Řehák)
Šácha
Stiahel (v. Kománek, Pavlinec)
Šagat
Sup
Ševeček
Tureček
Zubek

Louka
Hlaváček
Kučera (v. Nunvář)
Nunvář

Malá Vrbka
Jagoš

Myjava
Matička
Mikulecký

Nová Lhota
Melíšek

Stará Halíč (Uhry)
Susztaj

Suchov
Břen - f40, 90
Dudek - f48
Dražil - f 82, 125, f 10 - roz. Filipi (1877 - další kniha)
Elis - f29
Fajmon - 94, 113
Filipi / Drážil f 10
Hajduk - f 94
Kosek - f 116
Navrátil - f64
Procházka f 40
Smrček f 42
Stula f 48
Sadílek f 113
Tichý f 22, 91
Vraspír f13, 22, 42, 90, 125 / další kniha 1877 - 9,10
Žváček f82
Žbánek - další kniha 1877 f 9

Uherské Hradiště
Houštecký

Velká nad Veličkou
Drlík
Halámek
Halíček
Holý
Janás
Kučera (v. Sekerka)
Kohout
Miškerík
Ňorek
Psík
Pytel
Pavlinec
Rumíšek
Řehák (v. Rumíšek)
Sekerka
Slovák
Smrček
Šagat
Šácha
Trnek
Vaněk
Vrána
Zděnek

Veselí nad Moravou
Hurta
Urbánek

Zlámanec
Neumann

neděle 6. března 2016

O školství obecně

Školství

Navzdory zásadním tereziánským a josefínským reformám byl stav českého národního školství na přelomu 18. a 19. století poměrně nepříznivý. Vládní činitelé proto po několikaleté práci vytvořili pravidla pro elementární školství platící po další více jak půl století. 

Typy tehdejších škol:

  1. školy triviální nebo farní, pro rolníky a řemeslníky – kromě náboženství se učilo čtení, psaní, počty a základy slohu
  2. školní hlavní – tří nebo čtyřleté – zde se vyučovalo navíc i základům latiny a němčina
  3. školy normální nebo vzorné hlavní školy – vzdělávaly budoucí učitele
Postupně začaly vznikat  i školy reálné s praktickým zaměřením na průmysl a obchod a školy pro dívky. Na  Moravě  bylo  roku  1845  celkem  1522  triviálních  škol,  17  škol  hlavních  a  1 škola normální.

Styl  výuky  byl  založen  na  mechanickém  drilu,  opakování  definic  a  frází,  učení  se zpaměti.  Kreativita, svoboda  názoru,  nebo  diskuse  o  tématu  nebyly  podporovány.  Prostředí tehdejších  elementárních  škol bývalo  velmi  skromné,  často  do  místností  zatékalo,  chyběly pomůcky,  české  učebnice  a  obrázky, neexistovaly  knihovny.  Velký  problém  představovala docházka.  Při  dobré  docházce  se  žáci  do přeplněných,  často  nevětraných  učeben  nevešli  a kázeň se udržovala hlavně rákoskou nebo metlou. V zimním období se obtížně dostávalo do školy  kvůli  často  i  na  několik  týdnů  zavátým  cestám,  v létě rodiče  zaměstnávali  své  děti pomocnými  pracemi  na  polích.  Do  školy  chodila  v první  čtvrtině  19. století  zpravidla  jen čtvrtina zapsaných žáků, což brzdilo plynulé, soustavné a návazné vyučování. 

Učitelé a jejich asistenti –  podučitelé nebyli placeni státem. Sami si vybírali od rodičů školní plat a dávky potravin na všední dny i na  volnou  neděli. Společenské postavení učitelů bylo tehdy  velmi  nízké. Oblékali si uniformy státních úředníků, ovšem nárok na penzi měli jen učitelé hlavních a normálních škol. Jejich byty bývaly umístěny ve školních budovách   a zařízeny prostým skromným, často starým nábytkem.

Dne 14. května 1869 je vydán školský zákon, který upravuje elementární školství v Rakousku. Zákon vznikl v době, kdy byl ministrem vyučování Leopold Hasner, proto byl také označován jako „Hasnerův zákon“, nebo „květnový zákon“, nebo také velký říšský zákon. Tímto zákonem bylo mimo jiné zavedeno hned několik škol a institucí. Hasnerův zákon:

  •           zavedl osmileté školy obecné a městské
  •           zřídil učitelské ústavy pro vzdělání učitelů
  •           významně rozšířil obsah vzdělání
  •           zavedl osmiletou školní povinnost

Školy obecné se dle zákona dělily na obyčejné školy obecné a školy měšťanské. Dále tyto školy mohly být jak veřejné (zřízené státem, zemí nebo obcí), tak i soukromé. Obsah vzdělání na obyčejných školách obecných tvořily jazyk, počty, reálie, psaní geometrie, zpěv, tělesná výchova a nesmělo chybět náboženství. Jednalo se tedy o základní vzdělání. Měšťanské školy nabízely dětem daleko vyšší vzdělání, i přestože se jednalo o školy obecné. Stejně jako na obyčejných školách se děvčata navíc učila šití, pletení a nauce o domácím hospodaření. Charakter a dálka studia byla svěřena do rukou zřizovatelů.

Velký říšský zákon dále řešil otázku školní docházky. Počínaje šestým rokem života vznikla povinnost rodičů posílat děti do školy a trvala do dovršení 14 roku věku dítěte. Žáci mohli školu opustit dříve, jen pokud zvládali učivo a vědomosti předepsané na obecních školách. Děti tělesně a duševně postižené, děti vyučované soukromě a děti navštěvující vyšší školy zákon z povinné školní docházky vyjímal.

V roce 1870 byl vydán Řád školní a vyučovací pro obyčejné školy obecné, kterým se řídily základní pravidla chování ve škole. Řešil povinnosti dětí a učitelů a zavedl zákaz tělesných trestů.
Úkolem nového zákona bylo zesvětštění a zestátnění škol. Můžeme hovořit o tom, že zákon tak ve větší míře uskutečňoval tereziánské snahy ze 70. let 18. století. Dalším významně pozitivním aspektem bylo zavedení povinné školní docházky, zvýšil se tak stupeň obecného vzdělání. Také došlo ke zkvalitnění vzdělání učitelů, dosavadní preparandy byly nahrazeny vzdělávacími učitelskými ústavy, které byly na úrovni středních škol. Byl zaveden pravidelný učitelský plat. Na základě § 42 zákona bylo učitelům obecných a měšťanských škol umožněno vysokoškolské studium. 
Takto zavedený školský systém byl v  době první republiky upraven a v konečném důsledku zůstal nezměněn až do roku 1945.

V roce 1883 došlo k novelizaci říšského zákona, která se zásadně dotkla školní docházky. Opět byly zavedeny tzv. úlevy. Záleželo na rodičích, zda požádají školu o „jisté úlevy v míře pravidelného do školy chození“. To bylo možné jen u dětí, které již školu navštěvovali šest let. Novelou byl také omezen rozsah vzdělání a zmenšily se požadavky na učitele. Přínosem novely bylo zlepšení a upřesnění úkolů a organizace.

Postavení učitelů v 19. století

Naši předkové v 19. století dobře věděli, a proto to také patřičně zdůrazňovali, že každému učiteli je zapotřebí, aby měl vedle určitých osobních vlastností, především dvě základní věci - řádné vzdělání a slušné zaopatření. Řádné vzdělání proto, aby správně vykonával své povolání a slušné zaopatření pak proto, aby v tomto povolání vytrval. 

Počínaje touto podkapitolou se vývoj postavení učitelů ve společnosti zaměřuje především na materiální stránku učitelů a tím je jejich finanční ohodnocení. Platy učitelů byly, jsou a budou vždy aktuální tématikou. 
Postavení učitelů, byť byli i řádně vzděláni, nebylo z hlediska finančního ohodnocení jejich práce nijak dobré. Pro mnoho učitelů bylo existenční nutností přivydělávat si různými dalšími činnostmi, mimo obvyklé služby v kostele, např. jako písaři nebo hudebníci. Už na konci 18. století byl sice stanoven maximální výnos učitelské služby, ale mnozí učitelé se ho ani zdaleka nedočkali. Jejich postavení se výrazněji zlepšilo až ve 2. polovině 19. století, kdy byly stanoveny pevné platy podle počtu odučených let, ale i nárok na penzi. 

V Učitelském kalendáři pro rok 1881 se k tomuto tématu poučeně konstatovalo, že jakýkoliv zásah do školství, který měl vylepšit postavení a plat učitelů, se setkal téměř vždy i s jakýmsi odporem a nechutí ze strany ostatního obyvatelstva. Tato idea se snažila lidem namluvit, že učitelé by při lepším postavení a platu jen zpychli a že jejich učení a vzdělávání stejně za nic nestojí a navíc je jen obyčejným hraním si s dětmi. A pokud tomu lidé odmítali věřit, tak se přicházelo s tím, že učitel by se neměl ohlížet ani po hodnosti, ani po platu. Měl by být nadšen pouze svým povoláním a tomuto povolání se obětovat. Lidé v 19. století byli toho názoru, že v prestiži povolání bývá sice učitel stavěn nad lékaře, soudce i advokáta, ale aby se právě té jeho ideálnosti neublížilo, není přece možné mu dávat plat vyšší než telegrafistovi nebo kancelářskému topiči. 
Bylo logické, že každý učitel se snažil nepříznivé hospodářské poměry své rodiny vylepšit. A protože učitelé byli obvykle vynikajícími hudebníky, snažili se vylepšit rodinný rozpočet tím, co nejlépe uměli - tedy hraním v hospodách, na svatbách a na pohřbech. 

Zásadní změny nejen v celém školství, ale i v odměňování učitelů, přinesl až říšský školský zákon z roku 1869. Zákon ve svém paragrafu 55 jasně stanovil, že učitel musí již dostávat pouze peněžní plat a že i nejmenší plat, vyměřený učiteli, musí být takový, aby se učitel mohl plně věnovat svému povolání. 

A protože plat učitelů měl být posuzován podle místních poměrů, byly všechny obce rozděleny do 4 velikostních skupin. Obecně přitom platilo, že ve větší obci dostává učitel také vyšší plat. Při přeložení do větší obce, což se považovalo za povýšení, se automaticky zvyšoval učiteli i plat. Toto opatření ale platilo pouze pro učitele obecných škol. V případě měšťanských škol již plat na velikosti obce nezávisel. Profesoři gymnázií, kteří byli absolventy univerzit, byli odměňováni shodně se státními úředníky a jejich platy byly oproti učitelům nižších škol podstatně vyšší. Současně s nařízeními z roku 1869 o učitelských platech bylo učitelům zakázáno vykonávat za peníze kostelnické služby a vybírat peníze za privátní opakovací hodiny. 
Mimořádně významným opatřením v platových záležitostech bylo, že všechny učitelské platy se měly pravidelně po každých pěti letech zvyšovat o 10 % a že ředitelé a řídící učitelé dostávali k platu funkční příplatky. 

K významným změnám v odměňování učitelů pak došlo v roce 1875. Novela platových předpisů sice obecně platy všem učitelům zvyšovala, souběžně však měnila klasifikaci obcí podle velikosti. Řada obcí (především českých obcí) přitom přecházela do nižší kategorie. Oficiálně prezentované zvýšení platů tak zdaleka neodpovídalo reálné skutečnosti. Zásadním opatřením novely ovšem bylo, že došlo k rovnosti platů mužů a žen v učitelském povolání (dosud dostávaly ženy pouze 80 % platu mužů). To byla skutečnost, o níž se v té době v žádném jiném povolání ještě ani teoreticky neuvažovalo. 

Platy učitelů spadaly do kompetence zemského zákonodárství, takže postupně docházelo k odlišnostem v jejich výši v závislosti na ekonomickém potenciálu země. Platy na Moravě proto byly o něco nižší než ve Slezsku a v Čechách. 

Od roku 1895 byl v odměňování učitelů zaváděn nový systém, který se provedl nejdříve na Moravě. Učitelé již neměli být odměňováni podle velikosti obce, ale sami byli rozčleněni do tří tříd. A úřady se opět zachovaly pragmaticky - aby nedošlo k výraznějšímu navýšení finančních nároků v rámci země, byly přesně stanoveny počty učitelů zařazených do jednotlivých tříd. 

V posledních desetiletích 19. století se učitelé začali intenzivně zajímat o své platové ohodnocení již prostřednictvím svých spolků (např. Zemský ústřední spolek jednot učitelských v Čechách). Zaměřovali se na prosazování oprávněných požadavků, odpovídajících významu i náročnosti jejich práce. Často citovali také Tomáše Garrigua Masaryka, který jasně prohlásil, že vzdělání se vždycky vyplatí hospodářsky, protože „co dá národ učiteli, toť třikrát i desetkrát vyzíská“. To vše se však paradoxně obrátilo proti nim, neboť brzy museli čelit výtkám, že je údajně nic jiného než platy nezajímá. Byla to výtka nespravedlivá, nicméně vycházející ze situace, kdy mnozí lidé porovnávali zabezpečení učitelů s platy ve svých profesích. 
Učitelé na konci 19. století totiž patřili, i přes své opodstatněné výhrady a požadavky, k relativně dobře placeným povoláním. Povolání jim dávalo existenční jistotu spojenou s pravidelným zvyšováním platu a nárok na státní penzi. Nemuseli platit pokuty, poplatky za svícení či za opotřebované nářadí, jak bylo běžné v továrnách. I když učitelování nepatřilo k povoláním lukrativním, vyplácené mzdy zabezpečovaly učitelským rodinám nejen solidní životní úroveň, ale umožňovaly jim i realizaci značně náročných, dlouhodobějších plánů, jakými byla například výstavba vlastních rodinných domků. 

Úředníci

Častá rotace jednotlivých úředníků bývala pravidlem, a proto s povýšením většinou přicházelo i stěhování. Přesuny z místa na místo se měla uchovat deklarovaná neutralita úřednictva, která by mohla být delším setrváním v jednom úřadě na jednom místě ohrožena. Realitou však bylo přemisťování úředníků ad hoc dle momentální personální situace, která neměla s nestranností nic společného. A tak si každý prošel během své služby hned několik úřadů, zpravidla okresní úrovně, a často od sebe velmi vzdálených. Největší fluktuace zaměstnanců byla patrná na okresních hejtmanstvích.

Přesun úředníků mezi jednotlivými středisky politické správy na Moravě měl však i svá pravidla. Z úřednických personálních statistik vyplývá, že úřednická kariéra měla několik fází. Po nástupu býval úředník přesunován i několikrát mezi jednotlivými hejtmanstvími, aby se zpravidla v hodnosti okresního komisaře nebo místodržitelského tajemníka vrátil zpět na místodržitelství (příp. na ministerstvo). Zde poznával systém správy z druhé strany, ze strany vrcholného orgánu a připravoval se na převzetí některého z okresních hejtmanství. Většinou býval na okres poslán až po povýšení do hodnosti, která k jeho vedení opravňovala. Tento princip býval uplatňován u osob, které se nadřízeným od počátku jevily svou kvalifikací a schopnostmi jako perspektivní. Ostatní neustále rotovali mezi jednotlivými okresy bez valného hodnostního postupu, jiní se ocitli při zemské správě hned od počátku a setrvali zde po celou svou kariéru. Svoji roli sehrávaly vedle odborných předpokladů také neformální důvody, někdy též národnost. Výjimkou nebývalo ani povolání úředníka do Vídně, odchod k jinému resortu státní správy nebo k samosprávě.

Další info
Přehled expozic o školách