pátek 23. prosince 2016

Nivnice - opis33 - 1688 - 1715

Mohou se plést písmena BP, LR (Lor – Ror), pochopitelně IY.
Jména mění tvary Vrbiščan – Brvišťan, Urbiš – Hurbiš apod.


středa 23. listopadu 2016

Kříž v Březině



Poloha: Kříž stojí opřený o zeď domu č. p. 79 poblíž kapličky v obci Březina u silnice z Moravské Třebové do Letovic. 

Popis: Mohutný klínový kamenný kříž z hrubozrnného pískovce (někdy je chybně udávána žula) otočený na východ. Kříž má značně nerovný povrch, stojí na asymetrické tlapaté noze u paty značně rozšířené na levou stranu. Malá část pravého a vrchní část levého ramene je uražena. V horní části je kříž zakotven objímkou do zdiva pro jeho mělké usazení v zemi. Fotografie viz příloha obr. č. 2. 



Rozměry: 127 x 138 x 26 cm 

Historie: Je skoro jisté, že kříž nestojí na svém původním místě, protože dům, u něhož stojí, není starší než 200 let. Stáří kříže je ale znatelně vyšší. Podle plochy lomu bylo poškození na levém rameni způsobeno již před dlouhou dobou, zato pravé rameno nese stopy nedávného poškození. Do roku 1945 býval kříž natírán bílou barvou, poté se do Březiny přistěhovalo nové obyvatelstvo a zájem o kříž upadl. 
Kříž je znám z české i německé literatury. Byl popsán Czernym a podrobně Sedlákem. Je zapsán i v knize Kamenné kříže Čech a Moravy. 
 Mezi původním německým obyvatelstvem byla rozšířena tradice, že kříž je památkou z třicetileté války. Na památku padlých švédských vojáků byl nazýván „das Schwedenkreuz“ tedy „švédský kříž“. Při zkoumání původu kříže hlavně německými historiky však bylo nalezeno hned několik variant. Kříž byl označován jako švédský náhrobek, smírčí kříž, cyrilometodějský kříž nebo dokonce jako prastarý ukazatel cesty. 
Žádný z názorů na původ kříže však není nijak věrohodně podložený ani zvlášť pravděpodobný. Jako švédský náhrobek je kříž označován pouze díky lidovému podání a nejsou známy žádné další podklady. Cyrilometodějská tradice byla jako u mnoha jiných křížů vytvořena uměle a vznikla pouze díky dobové tendenci. Smírčí původ také není pravděpodobný, protože mohutnost a materiál kříže neodpovídají dílu zločince neznalého kamenické práce. Interpretace jako ukazatel na prastaré stezce směřující do Čech, která měla nedaleko Březiny vést, se také jeví jako nesprávná. Další možností je, že se jedná o starý náhrobní kámen, který byl nalezen a usazen na dnešní místo. Žádná z teorií se však nezakládá na exaktních podkladech. Mohutnost kříže vypovídá o významnosti jeho původu. Jelikož ale nejsou známy žádné další informace, zůstane původ tohoto kříže nejspíše i nadále nedořešenou otázkou. 

úterý 23. srpna 2016

Předválečné rodiny ve Šnekově

Jde o rychlý přehled čísel popisných na základě matriky zemřelých 1894-1917 (SOA Zámrsk, Křenov M7-7559). Ne všechny zmíněné rodiny jsou majitelé, občas se jedná o podruhy, náhodné zemřelé nebo příbuzné z jiné obce (popř. z téže obce, jiného čp.).

neděle 24. dubna 2016

Evangelická farnost v Javorníku - stručná historie

Obrázky vykousnuté z Kašpar, Ludvík Bohumil (ed.): Po stu letech - památník reformované církve Českomoravské obsahující popsání všech sborů evanjelických H.V. v Čechách a na Moravě v jubilejním roce 1881 stávajících (Praha 1881).

pátek 1. dubna 2016

Evangelické rodiny na Suchově

Evangelické rodiny - farnost Javorník

Matriky obsahují indexy, já je jen třídím podle obcí, dále totiž budu potřebovat především Suchov.
Matrika 6127 O 1845-75

Borovnice
Kadlec

Boršice
Břen
Elis

Hrubá Vrbka
Drlík
Frolka
Jemelka
Kovář
Málečík
Ňorek
Nosálek
Nunvář
Pavlík
Paška
Škodák
Srubjan
Štefánek
Tríska
Žák

Javorník
Bančák
Chrenčík
Ciběna
Drábek
Děkan
Eliáš
Frolka / Florka (vulgo Pavlinec)
Frolík
Holčík
Horák
Hudec
Hozák
Havlík
Hruda
Jurena
Javorek
Jemelka
Juřica
Kocián
Kubečka
Kružica
Kománek (v. Stiahel)
Kadubec
Koudelka
Kolářík (v. Minařík)
Köhrer
Lajza
Lipár
Macek
Minařík (v. Kolařík)
Majtan
Matějík
Miškeřík
Morávek (r. Pavlinec)
Mandásek
Nálepa
Orság
Pavlinec (v. Tureček, Petrucha, Stiahel, Florka)
Petrucha (v. Pavlinec)
Péča
Plch
Palas
Rumíšek (v. Řehák)
Šácha
Stiahel (v. Kománek, Pavlinec)
Šagat
Sup
Ševeček
Tureček
Zubek

Louka
Hlaváček
Kučera (v. Nunvář)
Nunvář

Malá Vrbka
Jagoš

Myjava
Matička
Mikulecký

Nová Lhota
Melíšek

Stará Halíč (Uhry)
Susztaj

Suchov
Břen - f40, 90
Dudek - f48
Dražil - f 82, 125, f 10 - roz. Filipi (1877 - další kniha)
Elis - f29
Fajmon - 94, 113
Filipi / Drážil f 10
Hajduk - f 94
Kosek - f 116
Navrátil - f64
Procházka f 40
Smrček f 42
Stula f 48
Sadílek f 113
Tichý f 22, 91
Vraspír f13, 22, 42, 90, 125 / další kniha 1877 - 9,10
Žváček f82
Žbánek - další kniha 1877 f 9

Uherské Hradiště
Houštecký

Velká nad Veličkou
Drlík
Halámek
Halíček
Holý
Janás
Kučera (v. Sekerka)
Kohout
Miškerík
Ňorek
Psík
Pytel
Pavlinec
Rumíšek
Řehák (v. Rumíšek)
Sekerka
Slovák
Smrček
Šagat
Šácha
Trnek
Vaněk
Vrána
Zděnek

Veselí nad Moravou
Hurta
Urbánek

Zlámanec
Neumann

neděle 6. března 2016

O školství obecně

Školství

Navzdory zásadním tereziánským a josefínským reformám byl stav českého národního školství na přelomu 18. a 19. století poměrně nepříznivý. Vládní činitelé proto po několikaleté práci vytvořili pravidla pro elementární školství platící po další více jak půl století. 

Typy tehdejších škol:

  1. školy triviální nebo farní, pro rolníky a řemeslníky – kromě náboženství se učilo čtení, psaní, počty a základy slohu
  2. školní hlavní – tří nebo čtyřleté – zde se vyučovalo navíc i základům latiny a němčina
  3. školy normální nebo vzorné hlavní školy – vzdělávaly budoucí učitele
Postupně začaly vznikat  i školy reálné s praktickým zaměřením na průmysl a obchod a školy pro dívky. Na  Moravě  bylo  roku  1845  celkem  1522  triviálních  škol,  17  škol  hlavních  a  1 škola normální.

Styl  výuky  byl  založen  na  mechanickém  drilu,  opakování  definic  a  frází,  učení  se zpaměti.  Kreativita, svoboda  názoru,  nebo  diskuse  o  tématu  nebyly  podporovány.  Prostředí tehdejších  elementárních  škol bývalo  velmi  skromné,  často  do  místností  zatékalo,  chyběly pomůcky,  české  učebnice  a  obrázky, neexistovaly  knihovny.  Velký  problém  představovala docházka.  Při  dobré  docházce  se  žáci  do přeplněných,  často  nevětraných  učeben  nevešli  a kázeň se udržovala hlavně rákoskou nebo metlou. V zimním období se obtížně dostávalo do školy  kvůli  často  i  na  několik  týdnů  zavátým  cestám,  v létě rodiče  zaměstnávali  své  děti pomocnými  pracemi  na  polích.  Do  školy  chodila  v první  čtvrtině  19. století  zpravidla  jen čtvrtina zapsaných žáků, což brzdilo plynulé, soustavné a návazné vyučování. 

Učitelé a jejich asistenti –  podučitelé nebyli placeni státem. Sami si vybírali od rodičů školní plat a dávky potravin na všední dny i na  volnou  neděli. Společenské postavení učitelů bylo tehdy  velmi  nízké. Oblékali si uniformy státních úředníků, ovšem nárok na penzi měli jen učitelé hlavních a normálních škol. Jejich byty bývaly umístěny ve školních budovách   a zařízeny prostým skromným, často starým nábytkem.

Dne 14. května 1869 je vydán školský zákon, který upravuje elementární školství v Rakousku. Zákon vznikl v době, kdy byl ministrem vyučování Leopold Hasner, proto byl také označován jako „Hasnerův zákon“, nebo „květnový zákon“, nebo také velký říšský zákon. Tímto zákonem bylo mimo jiné zavedeno hned několik škol a institucí. Hasnerův zákon:

  •           zavedl osmileté školy obecné a městské
  •           zřídil učitelské ústavy pro vzdělání učitelů
  •           významně rozšířil obsah vzdělání
  •           zavedl osmiletou školní povinnost

Školy obecné se dle zákona dělily na obyčejné školy obecné a školy měšťanské. Dále tyto školy mohly být jak veřejné (zřízené státem, zemí nebo obcí), tak i soukromé. Obsah vzdělání na obyčejných školách obecných tvořily jazyk, počty, reálie, psaní geometrie, zpěv, tělesná výchova a nesmělo chybět náboženství. Jednalo se tedy o základní vzdělání. Měšťanské školy nabízely dětem daleko vyšší vzdělání, i přestože se jednalo o školy obecné. Stejně jako na obyčejných školách se děvčata navíc učila šití, pletení a nauce o domácím hospodaření. Charakter a dálka studia byla svěřena do rukou zřizovatelů.

Velký říšský zákon dále řešil otázku školní docházky. Počínaje šestým rokem života vznikla povinnost rodičů posílat děti do školy a trvala do dovršení 14 roku věku dítěte. Žáci mohli školu opustit dříve, jen pokud zvládali učivo a vědomosti předepsané na obecních školách. Děti tělesně a duševně postižené, děti vyučované soukromě a děti navštěvující vyšší školy zákon z povinné školní docházky vyjímal.

V roce 1870 byl vydán Řád školní a vyučovací pro obyčejné školy obecné, kterým se řídily základní pravidla chování ve škole. Řešil povinnosti dětí a učitelů a zavedl zákaz tělesných trestů.
Úkolem nového zákona bylo zesvětštění a zestátnění škol. Můžeme hovořit o tom, že zákon tak ve větší míře uskutečňoval tereziánské snahy ze 70. let 18. století. Dalším významně pozitivním aspektem bylo zavedení povinné školní docházky, zvýšil se tak stupeň obecného vzdělání. Také došlo ke zkvalitnění vzdělání učitelů, dosavadní preparandy byly nahrazeny vzdělávacími učitelskými ústavy, které byly na úrovni středních škol. Byl zaveden pravidelný učitelský plat. Na základě § 42 zákona bylo učitelům obecných a měšťanských škol umožněno vysokoškolské studium. 
Takto zavedený školský systém byl v  době první republiky upraven a v konečném důsledku zůstal nezměněn až do roku 1945.

V roce 1883 došlo k novelizaci říšského zákona, která se zásadně dotkla školní docházky. Opět byly zavedeny tzv. úlevy. Záleželo na rodičích, zda požádají školu o „jisté úlevy v míře pravidelného do školy chození“. To bylo možné jen u dětí, které již školu navštěvovali šest let. Novelou byl také omezen rozsah vzdělání a zmenšily se požadavky na učitele. Přínosem novely bylo zlepšení a upřesnění úkolů a organizace.

Postavení učitelů v 19. století

Naši předkové v 19. století dobře věděli, a proto to také patřičně zdůrazňovali, že každému učiteli je zapotřebí, aby měl vedle určitých osobních vlastností, především dvě základní věci - řádné vzdělání a slušné zaopatření. Řádné vzdělání proto, aby správně vykonával své povolání a slušné zaopatření pak proto, aby v tomto povolání vytrval. 

Počínaje touto podkapitolou se vývoj postavení učitelů ve společnosti zaměřuje především na materiální stránku učitelů a tím je jejich finanční ohodnocení. Platy učitelů byly, jsou a budou vždy aktuální tématikou. 
Postavení učitelů, byť byli i řádně vzděláni, nebylo z hlediska finančního ohodnocení jejich práce nijak dobré. Pro mnoho učitelů bylo existenční nutností přivydělávat si různými dalšími činnostmi, mimo obvyklé služby v kostele, např. jako písaři nebo hudebníci. Už na konci 18. století byl sice stanoven maximální výnos učitelské služby, ale mnozí učitelé se ho ani zdaleka nedočkali. Jejich postavení se výrazněji zlepšilo až ve 2. polovině 19. století, kdy byly stanoveny pevné platy podle počtu odučených let, ale i nárok na penzi. 

V Učitelském kalendáři pro rok 1881 se k tomuto tématu poučeně konstatovalo, že jakýkoliv zásah do školství, který měl vylepšit postavení a plat učitelů, se setkal téměř vždy i s jakýmsi odporem a nechutí ze strany ostatního obyvatelstva. Tato idea se snažila lidem namluvit, že učitelé by při lepším postavení a platu jen zpychli a že jejich učení a vzdělávání stejně za nic nestojí a navíc je jen obyčejným hraním si s dětmi. A pokud tomu lidé odmítali věřit, tak se přicházelo s tím, že učitel by se neměl ohlížet ani po hodnosti, ani po platu. Měl by být nadšen pouze svým povoláním a tomuto povolání se obětovat. Lidé v 19. století byli toho názoru, že v prestiži povolání bývá sice učitel stavěn nad lékaře, soudce i advokáta, ale aby se právě té jeho ideálnosti neublížilo, není přece možné mu dávat plat vyšší než telegrafistovi nebo kancelářskému topiči. 
Bylo logické, že každý učitel se snažil nepříznivé hospodářské poměry své rodiny vylepšit. A protože učitelé byli obvykle vynikajícími hudebníky, snažili se vylepšit rodinný rozpočet tím, co nejlépe uměli - tedy hraním v hospodách, na svatbách a na pohřbech. 

Zásadní změny nejen v celém školství, ale i v odměňování učitelů, přinesl až říšský školský zákon z roku 1869. Zákon ve svém paragrafu 55 jasně stanovil, že učitel musí již dostávat pouze peněžní plat a že i nejmenší plat, vyměřený učiteli, musí být takový, aby se učitel mohl plně věnovat svému povolání. 

A protože plat učitelů měl být posuzován podle místních poměrů, byly všechny obce rozděleny do 4 velikostních skupin. Obecně přitom platilo, že ve větší obci dostává učitel také vyšší plat. Při přeložení do větší obce, což se považovalo za povýšení, se automaticky zvyšoval učiteli i plat. Toto opatření ale platilo pouze pro učitele obecných škol. V případě měšťanských škol již plat na velikosti obce nezávisel. Profesoři gymnázií, kteří byli absolventy univerzit, byli odměňováni shodně se státními úředníky a jejich platy byly oproti učitelům nižších škol podstatně vyšší. Současně s nařízeními z roku 1869 o učitelských platech bylo učitelům zakázáno vykonávat za peníze kostelnické služby a vybírat peníze za privátní opakovací hodiny. 
Mimořádně významným opatřením v platových záležitostech bylo, že všechny učitelské platy se měly pravidelně po každých pěti letech zvyšovat o 10 % a že ředitelé a řídící učitelé dostávali k platu funkční příplatky. 

K významným změnám v odměňování učitelů pak došlo v roce 1875. Novela platových předpisů sice obecně platy všem učitelům zvyšovala, souběžně však měnila klasifikaci obcí podle velikosti. Řada obcí (především českých obcí) přitom přecházela do nižší kategorie. Oficiálně prezentované zvýšení platů tak zdaleka neodpovídalo reálné skutečnosti. Zásadním opatřením novely ovšem bylo, že došlo k rovnosti platů mužů a žen v učitelském povolání (dosud dostávaly ženy pouze 80 % platu mužů). To byla skutečnost, o níž se v té době v žádném jiném povolání ještě ani teoreticky neuvažovalo. 

Platy učitelů spadaly do kompetence zemského zákonodárství, takže postupně docházelo k odlišnostem v jejich výši v závislosti na ekonomickém potenciálu země. Platy na Moravě proto byly o něco nižší než ve Slezsku a v Čechách. 

Od roku 1895 byl v odměňování učitelů zaváděn nový systém, který se provedl nejdříve na Moravě. Učitelé již neměli být odměňováni podle velikosti obce, ale sami byli rozčleněni do tří tříd. A úřady se opět zachovaly pragmaticky - aby nedošlo k výraznějšímu navýšení finančních nároků v rámci země, byly přesně stanoveny počty učitelů zařazených do jednotlivých tříd. 

V posledních desetiletích 19. století se učitelé začali intenzivně zajímat o své platové ohodnocení již prostřednictvím svých spolků (např. Zemský ústřední spolek jednot učitelských v Čechách). Zaměřovali se na prosazování oprávněných požadavků, odpovídajících významu i náročnosti jejich práce. Často citovali také Tomáše Garrigua Masaryka, který jasně prohlásil, že vzdělání se vždycky vyplatí hospodářsky, protože „co dá národ učiteli, toť třikrát i desetkrát vyzíská“. To vše se však paradoxně obrátilo proti nim, neboť brzy museli čelit výtkám, že je údajně nic jiného než platy nezajímá. Byla to výtka nespravedlivá, nicméně vycházející ze situace, kdy mnozí lidé porovnávali zabezpečení učitelů s platy ve svých profesích. 
Učitelé na konci 19. století totiž patřili, i přes své opodstatněné výhrady a požadavky, k relativně dobře placeným povoláním. Povolání jim dávalo existenční jistotu spojenou s pravidelným zvyšováním platu a nárok na státní penzi. Nemuseli platit pokuty, poplatky za svícení či za opotřebované nářadí, jak bylo běžné v továrnách. I když učitelování nepatřilo k povoláním lukrativním, vyplácené mzdy zabezpečovaly učitelským rodinám nejen solidní životní úroveň, ale umožňovaly jim i realizaci značně náročných, dlouhodobějších plánů, jakými byla například výstavba vlastních rodinných domků. 

Úředníci

Častá rotace jednotlivých úředníků bývala pravidlem, a proto s povýšením většinou přicházelo i stěhování. Přesuny z místa na místo se měla uchovat deklarovaná neutralita úřednictva, která by mohla být delším setrváním v jednom úřadě na jednom místě ohrožena. Realitou však bylo přemisťování úředníků ad hoc dle momentální personální situace, která neměla s nestranností nic společného. A tak si každý prošel během své služby hned několik úřadů, zpravidla okresní úrovně, a často od sebe velmi vzdálených. Největší fluktuace zaměstnanců byla patrná na okresních hejtmanstvích.

Přesun úředníků mezi jednotlivými středisky politické správy na Moravě měl však i svá pravidla. Z úřednických personálních statistik vyplývá, že úřednická kariéra měla několik fází. Po nástupu býval úředník přesunován i několikrát mezi jednotlivými hejtmanstvími, aby se zpravidla v hodnosti okresního komisaře nebo místodržitelského tajemníka vrátil zpět na místodržitelství (příp. na ministerstvo). Zde poznával systém správy z druhé strany, ze strany vrcholného orgánu a připravoval se na převzetí některého z okresních hejtmanství. Většinou býval na okres poslán až po povýšení do hodnosti, která k jeho vedení opravňovala. Tento princip býval uplatňován u osob, které se nadřízeným od počátku jevily svou kvalifikací a schopnostmi jako perspektivní. Ostatní neustále rotovali mezi jednotlivými okresy bez valného hodnostního postupu, jiní se ocitli při zemské správě hned od počátku a setrvali zde po celou svou kariéru. Svoji roli sehrávaly vedle odborných předpokladů také neformální důvody, někdy též národnost. Výjimkou nebývalo ani povolání úředníka do Vídně, odchod k jinému resortu státní správy nebo k samosprávě.

Další info
Přehled expozic o školách

sobota 5. března 2016

Škola v Opařanech

Škola

Pravda-li, že kamkoli přicházeli jesuité, tam povstávaly školy, i škola Opařanská by děkovala za původ svůj jesuitům. Trvání školy pojištěno deputátem již od jesuitů kantoru (zpěváku) poskytovaným: měl na penězích 27 zl., 3 sudy piva, 1 míru 2 věrt. pšenice, 12 měr žita, 1 míru 2 v. ječmene 1 m. 3 v. hráchu, 30 lb. másla, 30 lb. sýra, 33 lb. soli, 8 sáhů dříví a pro jednu krávu sena a slámy. R. 1779 repraesentoval deputát peněžitou částku 98 zl. 36 kr. 2 den. a gener. direkce 15. zimního měsíce 1779 rozhodla, že povoluje všecky dávky Opařanskému kantoru, "který nejen hudbu v kostele provozovati ale i ve škole normální učiti má, pokud za to náhrady z kostelní pokladny nadíti se nelze." V r. 1784 obnášely dávky ty na penězích 102 zl. 36 kr. 2 den. (sud piva se počítal za 6 zl., 1 m. pšenice za 2 zl., 1 m. žita za 1 zl. 30 kr., 1 m. ječmene za 1 zl., 1 m. hrachu za 1 zl. 30 kr., 1 lb. soli za 3 kr., 1 sáh dříví za 1 zl. 40 kr.)- R. 1810 povoleno bylo učiteli pásti krávu v panských lesích a užívati 4 m. polí za roční činži 5 zl. 39 kr.

R. 1853 1. ledna (N. 1465/A) vykoupila vrchnost dávku 3 sudy piva a 8 sáhů dříví složivši 826 zl. st. a obec Podboří 1 k. koláče a 2 vejce 14 zl. stř.

Při komisí dne 26. ledna 1855 v Opařanech konané odstoupila na věčné časy obec Opařanská 2 m. polí na "Novinách" škole v náhradu za školné, jež obec měla platiti za chudé školní děti. Při najímání obecních pozemků ale podepsal učitel licitační protokol z dne 14. srpna 1872, čímž pole odpadlo, nebo obec dokazovala, že učitel dosud užívá pole na smlouvě, kterou učitel podepsal. Okresní školní rada, ač pole v konkurse na školu vypsala a učiteli roční výnos z pole na 1 zl. 68. kr. určila a do r. 1884 ze služného odpočítala, pole obci vrátila z dne 21. listopadu 1883.

Po r. 1773, kdy jesuité Opařany opustili, byla škola v č. 31 staré, 58 nové, byla-li škola v č. 33 staré, 60 nové, neumíme doložiti, snad tam jen bydlel učitel, jak matrika kostelní svědčí. Konečně  r. 1795 z panských stájí upravena byla škola v nynějším č. 79.

Světnici školní nebylo lze 8 sáhy dříví vytopiti, v l. 1796-1799 přepálil učitel 20 sáhů, které učiteli vrchnosť odepsala ale budoucně ročně jen 10 sáhů povolila z dne 4. dubna 1800.

Dítek školních bylo r. 1793 z Opařan 60, z Podboří 31, z Hánova 6. úhrnem 97, z těch platilo školného 65, úhrnem 74 zl. 22 kr. R. 1824 z Opařan 83, z Podboří 45, z Hánova 9, z Řepče 31, z Kašovic 8 úhrnem 176. školného platilo 158 úhrnem 166 zl. 51. kr.

Dítky vyučovali se čtení, psaní, počtům katechismu, od r. 1777 dle "nové methody" v obou řečích, též šití, pletení a předení lnu, vlny a šlechtění stromů, když administrace statků 16. července 1793 roční odměnu 12 zl. povolila a pak na 20 zl. stř. a 6 sáhů dříví zvýšila, k čemuž obce Opařany a Podboří 10 zl. stř. přispívaly. R. 1778 zavedeno též předení vlny pro továrnu v Linci. Učitel za návod k předení snad z Lince sem poslaný obdržel odměny 5 dukátů a čtyři pomocníci po 4 zl. R. 1880 zavedeno rozhodnutím okr. školní rady ze dne 18. září vyučování ženským pracem ručním, odměna určena na 60. zl. r.č., kteráž výnosem zemské školní rady z dne 12. ledna 1884 zvýšena byla na 75 zl. r.č. Ve smyslu zákona z dne 13. září 1864 vzdala se vrchnosť patronátního práva přípisem ze dne 28. listopadu 1861.

Učitelé.
  1. Prvním známým učitelem byl Ignác Uberhuber, jenž přišel r. 1789 do Albrechtic.
  2. Josef Julovecký, učitelský pomocník v Králové Dvoře, pro lepší ale tam budoucnosť nepřišel.
  3. Antonín Doubek, 7. listopadu 1789, učit. kandidát ze Stok, an prý na panství nikdo z učitelů obou řečí mocen nebyl, i hudbu v kostele provozovati neuměl. Manželství jeho bylo požehnané, měl jedenáct dítek. Zemřel na horkou nemoc 2. září 1809 v 42. roce věku svého slouživ osadě 20 roků.
  4. Martin Parkos, přišel z Veselíčka dne 21. ledna 1810. Zemřel 7. července 1834 slouživ osadě věrně a poctivě 24 roků.
  5. Dionys Šoltys, přišel z Bernartic 24. prosince 1834, byl vzdělaným, skromným a hudebníkem znamenitým, velice pilným a přičinlivým učitelem. R. 1852 odměnil J. Ex. biskup Jan Valerian jeho zásluhy o prospěch mládeže, an zapsal školu Opařanskou do "Dědictví Svatojanského". Sloužil osadě až do vysílení 41 r. Zemřel 30. března r. 1877.
  6. Karel Šoltys, předešlého syn, rodák Opařanský, přišel z Černešovic. Jest učitel pilný a hudebník výborný.
Až do r. 1823 vyučoval jediný učitel až 176 dítek! Povolán učitelský pomocník a měla býti druhá světnice školní. Zařízení toto potkalo se s odporem přiškolených obcí. Vyjádřily se, že "s dosavadním vyučováním jsou spokojeny, na rozšíření školy a na vydržování pomocníka že jim nelze přispívati. Vyučovali dva v jedné třídě! R. 1852, 5. července jednal sám bisku s představenými obcí o příspěvek výpomocnému učiteli. Do očí vše slíbeno, ale brzo na to dne 19. září písemně odpovědělo představenstvo obce Opařanské, "že slibu na odpor se stavělo a z obce na vydržování školního pomocníka nic neudělí." Podbořské představenstvo odpovědělo 27. září, "že by ostal zase věčný plat" a podobně z Řepče.

Až do r. 1854 vyučovali dva učitelé 240 d. v jedné světnici, 20. prosince 1854 nařízeno polodenní vyučování, r.1856 teprv najmuta druhá třída, jež dosud potlouká se s místa na místo.

Pomocníci a podučitelé.

Známý první pomocník učitelský byl Josef Rosička, vyučoval jen za stravu u p. učitele. Nešťastnou náhodou utopil se při koupání 29. června 1826.
Druhý byl Fr. Parkos, jen za stravu od r. 1827-1835; po něm Jan Pelíšek, jen za stravu od r. 1835-1851, přiel do Žďáru Pl.; pak Vít Vašta od r. 1855-1860, Karel Šoltys, od r. 1860-1861, Frant, Marek, od r. 1861-1863, Antonín Mašek, 1863-1865, Václav Řepa, 1865-1867, Karel Šoltys po druhé 1867-1870, Fr. Sajbrt, 1870-1873, Fr. Plička, výpomocný 1873-1875, Josef Krágl, výp. 1875-1876, Josef Drázda, výp. 1876-1877, Jan Kocourek, výp. 1877-1878, Fr. Soldát, zkoušený podučitel 1878, r. 1879 ustanoven za správce školy fil. v Přeštěnici; na jeho místo přišel výpomocný podučitel Jan Bukovský, 28. února 1880 vrátil se Fr. Soldát, r. 1883 a onen přišel do Lašovic. Fr. Soldát opět přišel do Bernatic, a na jeho místo Petr Brož, Fr. Soldát vrátil se 1. března 1884 a onen přišel do Rataj.

Industriální učitelkou jest Marie Šoltysová, choť řídícího učitele.

R. 1779 nejvyšším rozhodnutím služné učitelů bylo určeno v 1. třídě 200 zl., ve II. tř. 150 zl., v III. tř. 80 zl., v IV. třídě 60 zl.

R. 1779 povinnosti učitelů byly:
  1. mládež k bohabojnosti a rozšafnosti vésti a tudíž náboženství a mravouce učiti na ten způsob, aby se rozum osvěcoval a srdce se ctnostně ušlechťovalo;
  2. učiti čtení, psaní, počítání, hospodářství a kde kostel hudbě;
  3. k plnění školních pravidel, kázni školní, v kostele také k příkladné pobožnosti, aby písně zpívala anebo společně se modlila, vzbuzovati;
  4. o svátcích a nedělích zvlášť k službám B. a křesťanskému cvičení doprovázeti, odpoledne na mládež dohlížeti, by svévole netropila a den Páně neznesvěcovala;
  5. k zpovědi a k sv. přijímání vésti, kdy duchovní správa určí;
  6. německému vyučování má se hlavně věnovati, poněvadž dítky doma česky dosti slyší a se učí;
  7. nejvíce má mládež před zahálkou chrániti a lásku k práci vštěpovati, bdíti, by rozpustilými hrami rozumný svět veřejně nepohoršovala.


Jonášová, Petra: Meziválečná škola v Opařanech. České Budějovice 2011.



pondělí 15. února 2016

Lipov 5567

Jelikož jde o matriku rozbordelenou ve stylu Saturninových detektivek s proházenými listy, malá pomoc neškodí.

neděle 7. února 2016

Suchov - dokončení indexu pro matriku 11351 (po roce 1895)

údaje jsou řazeny podle pořadí v matrice
vzhledem k tomu, že matrika narozených není online, můžou údaje uvedené u zemřelých dětí obsahovat údaje o rodičích, které by jinak byly (jednoduše) nedostupné
podrobnosti pouze u Horňáků, popř. Šumberů
případné chyby jsou zdarma :D